1. Dobrý den, na začátek otázka, jak jinak, než na přístupnost webových stránek. Myslíte, že se v poslední době (1, 2 roky) změnil postoj webdesignerů k otázce přístupnosti k lepšímu? Občas sice na stránkách prohlášení o přístupnosti vidím, ale zdá se mi spíše samoúčelné. Jak moc klienti žádají audit přístupnosti?
V poslední době zde vidím dva trendy. Ten první se projevuje v tom, že ti lepší tvůrci webů se už naučili považovat přístupnost za přirozenou součást webu, protože si ji už několikrát „osahali“ a často je k tomu přiměli i jejich poučení klienti. Takže v tomto smyslu bych považoval současnou situaci za značně lepší než před pár lety.
Druhý trend však spočívá v tom, že pro tvůrce i majitele webu se už začíná ten „klasický“ web trochu okoukávat a tak pošilhávají po vylepšení, jako jsou propracovaná multimédia, ajaxové aplikace atp. Větší weby jsou tak dnes plné „rich internet aplikací“, kde je s přístupností problém, resp. její dosažení je už značně komplikovanější. Koneckonců, už ji také neřeší klasická pravidla WCAG nebo česká pravidla přístupnosti, ale méně známá specifikace WAI-ARIA. Zde bych rád poukázal na velmi zajímavý seriál článků Radka Pavlíčka o přístupnosti dynamických aplikací na Zdrojáku.
Pokud jde o zmíněné audity přístupnosti, těch zpracováváme opravdu dost, ale v zásadě jen pro instituce veřejné správy. Audity tak slouží jako výstupní kontrola souladu s českými pravidly přístupnosti pro účely zákona o informačních systémech veřejné správy. Pokud jde o soukromé subjekty, tak zde spíše doporučujeme zanést odkaz na pravidla přístupnosti do zadávací dokumentace při tvorbě nebo rekonstrukci webu. Je pak na tvůrci webu, aby je dodržel.
2. Většina webdesignerů se spíše rozplývá nad zeleným proužkem validátoru kódu, než nad výsledky validátoru přístupnosti či analyséru kontrastu barev. Mnozí pak ani nevědí, že existuje například Cynthia. Čím myslíte, že je to způsobeno? Není přeci větší „machrovina“ chlubit se přístupným webem, než HTML validitou?
Tady pochopitelně může fungovat pouze osvěta. A to jak vůči klientům (přístupné weby jsou prostě opravdu „lepší“ weby), tak vůči tvůrcům webu (přístupný web je vizitkou dobré práce webdesignéra). Situace není optimální, i když se neustále zlepšuje.
Já bych ale chtěl také trochu varovat před přílišnou spokojeností, ať už jde o výsledek validátoru syntaxe kódu nebo automatických validátorů přístupnosti typu Cynthia nebo Bobby. Nad tím vším je totiž ještě třeba myslet a vědět, že řadu věcí žádný automatický nástroj ověřit nemůže.
3. Má „přístupnost“ šanci udržet krok se stránkami s dynamickým obsahem? Jsou (mohou být) tyto weby použitelné například i pro zrakově postižené?
S dynamickými aplikacemi na webu je pochopitelně potíž, i když se je snaží řešit právě již zmíněná specifikace WAI-ARIA. Uspokojivého výsledku se sice dosáhnout dá, ale není to jednoduchá cesta. Proto raději institucím veřejné správy radíme, ať jimi raději šetří a pokud možno se jim úplně vyhýbají.
V souvislosti s „web 2.0“ světem bych však ještě rád doplnil jednu zajímavou věc, na kterou se často zapomíná. Tento způsob komunikace s uživateli totiž přináší poměrně zajímavou výzvu. A tím je obsah tvořený uživateli. Na vašem webu, u kterého dbáte na přístupnost, se totiž najednou začíná objevovat podstatný obsah, který nemáte pod kontrolou a který tvoří někdo jiný. Jak u něj zajistit soulad s pravidly přístupnosti? Tohle nebývá často úplně jednoduché.
4. Přesuňme se k H1.cz. Nepřemýšleli jste, že se přejmenujete? Mám teď na mysli koncovku cz, která mi připadá navíc; lidé ji stejně neužívají (můj pocit). Něco podobného přeci udělala i alza (dříve alzasoft).
Vidíte, tak o tomhle jsem opravdu ještě nepřemýšlel. Naopak, neustálé připomínání, že nejsme „H1“, ale „H1.cz“, už patří tak trochu ke koloritu naší práce. A pokud jde o tu Alzu, tak její skutečné jméno je Alza.cz, a to jak podle obchodního rejstříku, tak podle loga na webu. Čili úplně stejná situace jako u nás.
Pokud jde o komplikaci se jménem, tak u nás je spíš jiný problém. Z jakýchsi historických důvodů se oficiálně jmenujeme s velkým „H“, ale v logu máme malé „h“. Nepřijde vám to divné? Už jsem si na to sice zvykl, ale přijde mi to o dost divnější, než ta koncovka „cz“.
5. Kdesi jsem četl, že u Vás ve firmě panuje neformálnímu prostředí. Co si mám pod tím představit? Popravdě, neznám firmu, která by ve své nabídce neměla frázi „neformální pracovní prostředí“. V dnešní době je to spíš takové plácnutí do vody. Je H1.cz v této oblasti skutečně v něčem výjimečná?
Na tuhle otázku by spíše měly odpovídat ostatní „hájedničky“, ode mě to může vyznívat neupřímně. Kdo nás zná trochu víc, potvrdí, že nejsme úplně typická firma, ale jsme tak trochu „partička“, co si zakládá na neformálním stylu, chodí spolu pařit, jezdí na vodu a vůbec si udržuje svůj „lifestyle“. Možná lépe než dlouhosáhlé vysvětlování pomůže nastínit naši atmosféru pár odkazů: Rádi vymýšlíme ptákoviny (viz náš Apríl z Mysletic), sportujeme (viz náš firemní půlmaraton nebo společná voda), účastníme se kulturních akcí (viz Jyxo ples), paříme (viz výjezd na venkov). A protože se u toho všeho rádi fotíme, máme firemní Flickr plný zajímavých fotek. Koneckonců, kdo nás sleduje na Facebooku, určitě může potvrdit, že nejsme žádní nudní kravaťáci.
6. Přihlížíte při výběru nové/ho uchazečky/uchazeče na fakt, zda se jedná o vysokoškolačku/vysokoškoláka či o středoškolačku/středoškoláka? Jakou váhu pro Vás tento faktor má? Ptám se, protože jsme se na téma důležitost vzdělání bavili s Lukášem Havrlantem. Zajímá mě tedy názor někoho dalšího.
Žádnou. Kdybyste se mě zeptal, kdo z naší firmy má nějaký vysokoškolský titul, rozhodně bych nedokázal vyjmenovat všechny. U některých opravdu ani dnes nevím, jestli jsou Ing., Bc., nebo mají jen maturitu.
Z hlediska náboru nových kolegů jdeme v zásadě dvěma směry. Buď najímáme „hotového profesionála“, a pak ho prostě typicky už nějakou dobu známe, protože zdejší trh je natolik malý, že na něm jsou takoví šikovní lidé prostě vidět. Nebo najímáme někoho, z koho toho profesionála teprve musíme udělat, a zde nás zajímají zejména osobní kvality, jako jsou komunikační dovednosti, sebedůvěra, strukturované myšlení, vyjadřovací schopnosti, umění se učit atp. A protože všechny zaměstnance přijímám já osobně, musíme si zkrátka „padnout do oka“. Hodně dám na první dojem a vzájemnou sympatii. A také jsem známý tím, že mám rád, když se lidé umí usmát. Kdo se na pohovoru ani jednou neusměje, nemá šanci.
7. Nepřemýšleli jste v H1.cz o rozšíření svého portfolia nabízených služeb? Mám na mysli webdesign a webdevelopment. Případně zda neprovedete fúzi s nějakou webdesignerskou firmou. Narážím na to, zda komunikace s klientovým dodavatelem webu není občas obtížná?
Přemýšleli jsme o tom asi stokrát a ještě určitě budeme. Vždy jsme se ale rozhodli tomuto „svodu“ odolat. Na jednu stranu by to bylo užitečné, protože bychom mohli naše konzultační služby a doporučení dotáhnout až do finální realizace, na druhou stranu by to ale přineslo řadu zásadních problémů.
Tím prvním problémem je nezávislost. Můžeme si dovolit kritizovat práci webdeveloperů v podobě nejrůznějších analýz a auditů, protože nemáme střet zájmů. Nic nevyrábíme. Klienti by si mohli začít myslet, že kritizujeme druhé jen proto, že chceme, aby své weby svěřili nám. Vůči dodavatelům webu je pak naše nezávislost zajímavá tím, že se nám nebojí svěřovat zajímavé zakázky, kde pracujeme ve trojici (klient, dodavatel webu, my jako konzultant). Čili je to dle mého názoru zajímavá a všestranně výhodná symbióza.
Druhým hlavním důvodem jsou procesy a znalosti. Svět webdevelopmentu má svoje pravidla, procesy, komunikační postupy, technologické zákonitosti. A my v nich nejsme dobří, protože nikdo z našich lidí nepochází z ryze vývojářského prostředí. A to, v čem nejsme opravdu dobří, raději neděláme. Případné neúspěchy nebo komplikace by mohly poškodit naši reputaci a zhatit to, co se nám podařilo vybudovat.
8. Máte ještě čas na lukostřelbu? Případně na jaké úrovni střílíte? Občas pro radost nebo si brousíte zuby na olympiádu?
Na lukostřelbu aktuálně bohužel moc času nemám. Před rokem, dvěma jsem opravdu poctivě trénoval několikrát týdně a dotáhl to až do nějaké první padesátky v republice v kategorii olympijských luků (to jsou takové ty luky, co mají na všechny strany ta divná „tykadla“). Předloni jsme ale s ženou koupili statek v Mysleticích, začali hospodařit a pořídili spoustu krásných a věčně hladových zvířat. Takovému závazku pak padne veškerý volný čas a člověk musí vážit priority, což ve výsledku znamenalo, že lukostřelba musela ustoupit.
Ale aby to nebylo jen o práci, díky svému „Second-Life“ na vesnici, jsem našel spoustu nových přátel a vrátil se k jízdě na koni, která mě opravdu hodně baví. Střílím už tedy jen pro radost v Praze na lukostřelnici na Tyršově vrchu, když zrovna nemusím spěchat z práce domů do Mysletic.
